18:43

15. srpna 2017 v 20:13 | Kaki |  Deníček neboli random kecy
Je 18:43 a já stojím na autobusové zastávce. Autobus má jet za dvě minuty, ale jede teď.

18:44. Nastupuju. Orážím si jízdenku a sedám na jedno ze svých oblíbených míst - za řidiče, s výhledem na celý bus. Jsem tady sama, jenom s jedním starým pánem, co byl se mnou na zastávce.


18:48. Náměstí Meziválčí. Přistupuje starší žena v červené blůze a chlap s telefonem u ucha, velkým batohem a tmavším oblečení.

18:49. Náměstí Úspěchu. Vystupuju. Moji spolucestující také. Na zastávce sedí nějaký odpudivý těhotný týpek. Jakési dvě holky se baví. Jedna z nich má červený vrch a vlající sukni se vzorem, druhá hnědé triko a černé kraťasy. Jsou obě docela hezké Taky je tady nějaké dítě. Přemýšlím, komu může patřit.

18:52. Začínám si uvědomovat, že nestíhám psát co se děje okolo mě. Jede mi trolejbus. Má wifi, ale nevím, jestli se chci připojit. Nasedám hned druhými dveřmi od zadu a sedám si k okýnku, čelem po směru jízdy. Mám krátkou konverzaci s tím samým starým pánem, co byl se mnou na zastávce Čínská.
"Mohu se přisednout?"
"Ano, jasně..." *sedne si*
"tady je dobře." *usmívá se*
*tiše* "klimatizace, mmm..."

18:59. Mám klid a můžu si přečíst znovu co jsem napsala... Jenom opravit hrubé chyby a tak.

19:00. Je sedm hodin.

19:01. Mohla bych si pustit hudbu. Copak si pustím...?

19:06. Vytáhla jsem z batohu Hucinin "pracovní mobil". Spravila sluchátka, odmotala z nich jiný kábl, a pustila si TDG - Landmine. Jeżiš, já tu písničku miluju.

19:07. Pán z Čínské odeše na zastávce Borůvkovice: hlava-na-hlavě. Něco říkal a usmíval se, ale mám na hlavě sluchátka. Usmála jsem se a neurčitě kývla.

19:09. Landmine přestala hrát. Pokračuje automatické přehrávání. Je tohle... ....Tokio Hotel? Ok... *pokrčení rameny*

19:11. Na zastávku Dům doručovačů bychom měli dojet 19:14.

19:12. Začíná hrát Linkin Park. Chester se oběsil. Rip. Což mi připomíná, že bych mohla nějakou svoji postavu pojmenovat Chester. Nebo simíka. Idk, až bude mít někdo ze světa "Ben a 400 dětí" dítě... To je takový svět od Huciny. Já ty věci miluju tam.

19:16. Vystupuju. Dívám se na tabuli. Moje linka 66 jede

19:18. To není za dlouho. Počkám si. Kdyby to bylo moc dlouho, vyrazila bych pěšky. Peklo není daleko.

19:17. Bus je tady. Nastupuju. Jeho číslo je 665. No nevadí. Další německá hudba se mi line do uší. Saltatio Mortis. Oh come on... Jakože ne že bych ty lyrics poslouchala, ale i tak. Hucinoo.

19:19. Autobus nezastavil na zastávce Hřbitov a přejel ji. Občas to tak dělá.

19:20. Vystupuju v Pekle. Sleduju svůj dlouhý stín. Loudám se. Další písnička hraje. Nedívám se na chodník. Ani na písničku. Přecházím silnici. A ještě jednu. Vypínám si wifi, když se blíżím domů. Ne teď.

19:23. Stojím před dveřmi. Šílený bubeník mi hraje do uší. Dívám se na píseň. Stratovarius - Legions. Ty kytary jsou fajn... Stepuju před vchodem. Čekám až to dohraje.

19:26. Hraju si s vyndávacíma rovnátkama do rytmu. Končí to. Sluchátka kolem krku. Mám nějaké od počítače. Má to asi třímetrový kábl, co mám teď smotaný, zesilovač na něm a često mu padají ty věci na uších.

19:28. Sedám si na schody. Nechce se mi domů, ale potřebuju na záchod. To ještě vydržím, říkám sama sobě. Schovávám sluchátka a Hucinin mobil.

19:30. Je tady pěkně.. Sedím na schodech a sleduju oranżové teplé světlo, které už dopadá jenom na baráky, odráží se od oken budov. Není zima, není ani horko.

19:32. Jede další 66 tím směrem kterým jsem jela já. Ježiš, co tady ještě dělám? Snažím se vyhýbat lidem? Vítr mi odfukuje vlasy z obličeje, po dlouhé době rozpuštěné. Sleduju dění se ve vchodu vedle. Nějaká žena s čivavou se baví s týpkem s cigaretou. Teď k nim přišla jiná větší žena a sedla si na lavičku. Dívá se na ně. Asi je zná.

19:35. Po ulici projel týpek na takovém tom segveji bez řidítek, lol. Auta hlučí. Týpek z vedlejšího vchodu se dívá na mě. Mám nohu přes nohu. Semafor ukázal zelené světlo na křiżovatku, i kdyż tam nikdo nebyl. Pšíkla jsem. Měla bych jít dovnitř.

19:36. Po náměstí přešli nějack lidi se super kolr schemez. Jede 66k, ale opačným směrem. Pavoučrek se spouští po zábradlí vedle mě. A zase nahoru. Asi si dělá síť.

19:38. Trojka z vedlejšího vchodu odchází. Z náměstí vychází nějaká starší dáma. Jde njim směrem. Do našeho vchodu.
"Dobrý den..."
"Dobrý."
Vcházím s ní. Když procházím dveřmi, podívám se jí do očí. Takové hezké, tmavě zelené... Nevím jestli jsem takové oči někdy viděla. Ovšem že ne. Každé jsou jiné. Odcházím si sednout na schody, ona ještě kontroluje schránku. Odjíżdí výtahem. Měla odbarvené vlasy nad ramena, světle modré tílko a černobílé kalhoty.

19:42. Do vchodu jdou další lidi. Týpek a nějaká malá holka. Uhýbám jim a přitisknu si svůj "Troublemaker" vínový baťoh k tělu.
"Dobrý den..."
"Dobrý den."
"Dobrýýý deeen..."
Podívala se mi do očí. Modrá. Jdou nahoru po schodech. Slyším każdý krok.
"Nedupej."
*smích*
"Že já ti lisknu!"
*dupání*
*zvuky*
"Ale to neeboolelooo..."
"Pujdeš spat."
"Neee..."
"Hned."
"Ne-eee..."
"Plav."
*zvuky otevírání dveří*
Vstoupili dovnitř. Měla bych taky jít. Byla jsem tady moc dlouho...

19:46. Slyším nějaké kluky jak se hlasitě baví a smějou a televizi. Nevím jestli je to z venku nebo z domu. Hraju si s rovnátky. Zkouším udělat zvuk.
"Hu..."
Ozvěna.
"Hu!"
Světlo svítí. Předemnou jsou věci za plastovými okýnky. Jsou tady tři. Nahoře jsou napojené nějaké kábly. Blikají. Vypadají jako vábiče do kasín. Vypadají jakoby tančili. Není to moc uspořádané. V tom samém okýnku, pod nima ve stejném bloku, je ještě modré světlo. To nebliká. Jenom svítí. Další okýnka jsou stejné. Něco, co vypadá jako nějaké datovače a červená ledka, co jednou za nějakou dobu blikne. Neblikají stejně. Vlastně úplně jinak.

19:50. Žena vchází do vchodu. Má černé vlasy a vypadá to, že pospíchá.
"Dobrý den..."
"Dobrý." Vypadá trochu zmateně, když se na mě podívá. Má černý vrch a sukni nad kolena. Spěchá někam po schodech.

19:54. Jak dlouho tady jsem? Dívám se. 41 minut. Jeżiš. To je víc než jsem jela domů. Musí jít... Já nikam ale nechci. Chci zůstat tady. Vnímám jak začíná být víc světla oranżového v budově, co se spustí když se něco pohne, než z venku. Hraju si s rovnátkama.

19:56. Světlo zhaslo. Stíny jsou tak hluboké. A dost. Jdu domů. Vytahuju klíče. Opatrně...

19:58. Zabouchávám dveře a hážu batoh ke zdi. Volám do bytu.
"Ahoj..."
"Čáu!"
Sestra je v obýváku. Jdu na záchod. Něco dělá v kuchyni.

20:00. Umývám si ruce v kuchyni. Je v koupelně. Utírám si je do kraťasů. Nahlíżím do obýváku. Všechno je tmavé. Tak, tak tmavé. Zalézám do pokoje. Sniżuji si jas na mobilu. Venku troubí vlaky. Nebo něco jiného. Nebo mi troubí v hlavě. Nebo nic netroubí, jenom to sem píšu.
Možná lžu. Možná lžu celou dobu. Jak víte, co je pravda a co ne?
Možná jsem nikdy nepotkala toho pána na Čínské.
Możná jsem nevystoupila na náměstí.
Možná jsem přejela zestávku a teď jdu domů, protoże to jede za dlouho.
Možná že jsem ani nejela autobusem.
Možná že jsem ani nejela.
Možná nemám sestru.
Możná se nejmenuju Markéta Kaki.
Możná jsem nikdy neexistovala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama