Tami-made: Time to die

18. května 2016 v 14:32 | Maki |  pluska
Howdy! Na tomhle plusku jsem pracovala asi tři hodiny v kuse a dodělávala jsem ho v informatice. xd A napadlo mě... Proč sakra dělám nějáké spešl materiály, když ten origoš není hotový? ._. A měla bych to vydávat...? Aaale jelikož Tami-made bude asi docela dlouhé, netrpělivost zvítězila! xddd Tady to máte, užijte si to. A varování nakonec, je tam tři prdele a hrst hodně spoilerů. :DD Což beztak nikoho neodradí od toho, číst si to... Ale huš! Prostě si to užijte, pokeši!



Svět byl zničen. Už zase.
Jeho Boha, všemocnou Tamigyl, omrzel. Ale byla tady i horší věc, než to, že jí tenhle prostě přestal bavit.
Obvykle se potulovala při průběhu světa po různých místech, které vytvořila, poslouchala své kreace. Když to nechala skončit, byla plná inspirace, okamžitě se dala do vymýšlení, do tvoření nového vesmíru. Ale teď?...
Seděla uprostřed ničeho s obličejem v dlaních a nevěděla, co dál.
Bylo to tak dávno, co se tady objevila. Bylo to tak dávno, co vytvořila svůj první vesmír. A přece jenom, bylo to ještě před chvílí, co měla tolik nápadů. A teď s nimi byla na dně. Všechno už bylo nudné, moc ohrané, nezáživné. Prožila si tolik životů, změnila tolik osudů, ochutnala denní chleba miliónů lidí, chudých, bohatých, princezen, rytířů, bláznů, sukničkářů, posádek vesmírné lodi, dračích jezdců, od padouchů po hrdiny, od tich, co změnili svět, až po nejobyčejnější, od šťastných lidí, co měli rodinu a několik dětí, po lidi, co zemřeli při autonehodě, když jim bylo devatenáct. Několikrát rozpoutala apokalypsu, několikrát byla zvířetem, několikrát dávala úplně náhodným lidem nadpřirozené schopnosti, vyzkoušela všechno, co mohla.
Nudila se.
Už nebylo nic, co by mohla udělat nového. Nebylo nic, co by jí naplňovalo. Neměla důvod cokoliv dělat. Ale přece tady nemohla jenom tak zůstat sedět na věky věků! Zvedla hlavu a zadívala se do dále, kde nebylo nic, než nekonečné bílé nic, prostor pro její svět, pro další vesmír.
"Jsem stále všemocná..."
Natáhla ruce a najednou v dlaních svírala krátké sekyrky - v pravé s černým ostřím a tmavě zelenou rukojetí, v levé s bílým ostřím a fialovou rukojetí. Nikdy nezjistila, proč je vůbec má, věděla, že si jich nedá zbavit, jenom je zneviditelnit nebo změnit jejich podobu. Ona si ale nechávala tuhle, stejně jako formu těla - mladá holka s hnědými vlasy ve dvou culících na bocích hlavy, dvoubarevnýma, jakoby kočičíma očima, levým zeleným a pravým fialovým. Byla to záhada, u které už vzdala snažení se vyřešit ji. Nemělo to smysl. Stejně jako, jak se sem dostala? Bylo ještě něco předtím? Další věc, která jí štvala. Věděla všechno o tichhle svých světech, ale nikdy neměla zjistit nic o sobě.
Vyskočila na nohy, až to křuplo, což jí ale nezajímalo. Rozmáchla se a kolem se začala barvit země a zvedat se hory. Z provazců, které se objevili za sekyrou s černým ostřím, se začal splétat obrovský drak. Za dvě sekundy se s trhnutím a mrakem malinkých barevných ptáčků uvolnil a všichni se rozletěli svou cestou. Po tomhle se podívala na svou ruku a potom sekyru pustila. Ta se zhoupla po jakési imaginární šňůře, kterou Tami neměla na zápěstí a zůstala tam viset. Ano, nejen že se jich nemohla zbavit, ona je nemohla dát ani pryč.
"...ale bez nápadů."
Podívala se nahoru a potom nechala na svých zádech vyrůst černé křídla. Snažila se, aby jí to co nejvíc bolelo, ale že by to bylo něco extra, se říct nedalo. Nikdy nebyla moc dobrá v ubližování sama sobě, ani když chtěla. Potom se odrazila a mohutně s nimi zabrala do vzduchu. Velkými tempy se dostala vysoko nad to, co stvořila.
Byl to létající ostrov.
Nahoře byla obloha a dole nekonečná prázdnota. Na ostrově byl vodopád, Kdo ví, kde se ta voda brala, pod ním jezero, hebká tráva, mohutné stromy s duhovými listy, mezi nimi barevní ptáci, pod stromy králíci, u jezera se pásli dva jednorožci a velký, šupinatý, černý drak se vyhříval nad vodopádem. Byl to král tohohle mírumiluvného místa, tohohle ráje. A nad tím vším se ve vzduchu pohupovala osoba s černými křídly, která to všechno vytvořila během pěti sekund. Tami se podívala na svou levou sekyru, kterou ještě nepoužila, ale hned se zase začala soustředit na Zelenou.
Pevně ji chytla a mávla směrem k tomu drakovi.
Ten sebou mrsknul a skočil dolů, po jednom z jednorožců. Chytnul ho do své zubaté tlamy a znovu nabral výšku. Vyhodil ho z ostrova a když nad ním letěl znovu, otevřel hubu a začal chrlit oheň. Zapaloval celý ten ráj, ozývalo se poplašené křičení ptáků, zuřivé praskání ohně, voda přestala téct. Zbylý jednorožec se postavil na zadní a hlasitě zaržál. Potom se na špičce jeho rohu objevila koule bílé energie. S hlasitou ránou se odrazila a narazila přímo do dračí hrudě. Drak strašlivě zařval a svalil se do plamenů. Tami se snesla blíž k té zkáze. Tohle místo takhle zničila už několikrát. Drak by se měl probrat, jednorožec by s ním měl svést závěrečný boj. Buď přežije drak a ostrov bude zničen, nebo jednorožec a ostrov bude zničen taky, protože ho pohltí plameny. Viděla to tolikrát. Nepotřebovala znovu. Nepotřebovala nic
Jediným trhnutím Zelenou se ostrov roztrhnul ve dví.
"Jsem Bůh bez inspirace!"
Zakřičela a křečovitě stiskla druhou sekyru. Zavřela oči a představila si, že drží místo Fialové velké kladivo. A potom s tím imaginárním kladivem udeřila do země.
Když oči znovu otevřela, stála zase ve voidu. Zhluboka vydechla a nechala sekyry a křídla zmizet. Podívala se dolů a zahléděla se do té nekonečné hloubky.
"Takže... Hádám..."
Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Ale proč...? Tohle skutečně nebyla situace, kdy je na místě brečet. Nicméně, nezadržovala je. Nemělo by to smysl. Postavila se rovně, do pevné pozice, narovnala hlavu.
"...že je čas zemřít."
Rozlepila oči a ucítila, jak pomalu přestává cítit nohy. Nedívala se dolů. Přesně věděla, co se děje. Ze spodu se měnilo její tělo. Podoby, pozice, všechno. Zároveň co se tam objevovaly bílé čtverce, jako ve hře, které se rozbila grafika. Postupně se pomalu stávala součástí ničeho.
Už cítila, jak ztrácí vědomí, jak přestává existovat, když si něco uvědomila.
Její ničení se začelo zastavovat.
"Ne..."
šeptla. Znělo to, jakoby to řeklo několik lidí zároveň, někteří zavrčeli, někteří zařvali, zachrblali, řekli to, když brečeli, zašeptali. Zrnění ustávalo, kusy voidu ustupovaly, její tělo se vracelo zpět.
"Nemůžu přece jenom tak zemřít!"
Teď už byla úplně v pořádku. Zamrkala, aby se zbavila zbytků slz a zářivě se usmála někam do voidu, přičemž si přivolala do ruk sekyry.
"MOJE SMRT BUDE TA NEJVĚTŠÍ SHOW MÉHO ŽIVOTA!"
Vykřikla a potom se rozmáchla Zelenou.

A tak se Tami rozhodla vytvořit ten poslední svět. Něco, co ještě nikdy nevytvořila. Vrchol svého života - svět, který o ní bude vědět, svět, který jí po velkém boji zničí, přesně tak, jak si to naplánovala.
Možná bylo právě tohle ta inspirace, kterou si tak moc přála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Two faced Angel Two faced Angel | E-mail | Web | 18. května 2016 v 22:54 | Reagovat

Tohle je boží. Tohle ukážu Alči. Aby mě neměla za psychopata. Pfff, a prý že MÉ postavy jsou psychopati. No, tohle rozhodné Alča dostane přečíst XD. Je to fakt bomba (Alča z toho asi bude mít noční můry). Ale to nevadí! Alča je Alča. A já jsem zlomyslná XD. A tohle je boží! No....a víc nemám co říct...Tak já asi končím... Je to boží! A...eeeerm....co já vím, nezapomeň koupit zlato, budeš ho potřebovat v apokalypse XD! A ještě jednou je to boží!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama