Nrm... Brn... Btm...

25. března 2016 v 19:13 | Maki |  Deníček neboli random kecy
Občas si říkám, jak to sakra dělám, že zůstávám optimistická. Jak v tomhle světě zvládnu věřit, že všechno bude dobré. Jak dokážu v tichle dobách balancovat nad hladinou. A víte co?
Vlastně vůbec nad hladinou nebalancuji. Ve skutečnosti to tak jenom vypadá. Ve skutečnosti to tak jenom lidi vidí. Ona, on, ty, i já. Může mi někdo osvětlit, proč mi to připomíná Undertale? ._. "it filled with determination"
"Determinaton"
"DETERMINATION"


Fák. Determination. To znamená odhodlání. V Undertale to bylo všude. Odhodlání. Ale v mojem případě to znamená něco jiného než ve hře.
Odhodlání nepřestat věřit v dobrý konec. Jsem příliš tvrdohlavá. Neodvolám to! Nepřestanu říkat, že to necítím! Protože já to opravdu necítím! Protože moje odhodlání je silnější než bolest! Silnější než city! Odhrne je do pozadí! Utiší je! Skryje!
...
Ale stále tam jsou.
...
A čekají.
...
Na příležitost. Na sebemenší příležitost.
...
A potom brečím, zatímco ve tmě buším do klavíru Nyan cat v asi dvojnásobné rychlosti a snažím se si co nejvíc vymýt hlavu. Zatímco si všichni myslí... Něco, já jsem jenom naboostovaná. "Filled by determination". Fak.
...
...
Stojí za to bojovat. Za poslední zbytky dětství. Za dočasnou svobodu. Proč mě nenechají? Proč mě nenechají zjistit, co to znamená? Proč mě nenechají zkusit tuhle etapu? Proč mě nenechají žít normální život? Fak, už zase brečím. Žádné stavění bunkrů, žádná zmrzlina s kamarádkami. Žádné bárbíny s holkama ve školce. Žádné kraviny na pískovišti. Žádné určování pravidel. Ne. Nic takového jsem nikdy nezažila. Byla jsem jenom já a moje křeslo. Jednou jsem místo toho, abych šla ven, zůstala v budově a dívala se na to, jak jedna z vychovatelek lepila nějáké ozdoby. Měla jsem samostatný stůl. Bylo jich tam několik třeba po šesti lidech, ale já jsem byla sama... Pořád jsem byla sama...
"Běž ven!"
"Nemám s kým..."
"Když tam nebudeš, nikoho si nezískáš!"
"Ale..."
"BĚŽ VEN!"
Možná tohle je dûvod toho, proč nedokážu vystát děti. Závidím jim. Strašně moc jim závidím. Sleduju je. A do hlavy se mi vkrádají vzpomínky, jak jsem si hrála za křeslem s hlavolamy. Jak jsem přesně tak, jak to dělám teď, sledovala tehdy jejich hry, jejich kamarádství, jejich životy.
Dá se tomu říkat dětství? Ne, jinak.
Dá se tomu říkat život?
A když jsem z tohohle divného období vyrostla, tak... MĚ ZAČNOU SLEDOVAT ONI. TAK ZE MĚ UDĚLAJÍ ANDULKU V KLECI. NECHAJÍ MĚ BREČET. PROSIT O SLITOVÁNÍ. JEČET. KŘIČET. ŘVÁT. ŠKRÁBAT NEHTY PO STĚNÁCH. Udělali by snad cokoliv, abych se tomu nemohla vyhnout. Abych musela trpět. Ale víte co?
JÁ SE NENECHÁM. JÁ SI NENECHÁM DĚLAT Z ŽIVOTA PEKLO. JÁ BUDU BOJOVAT O POSLEDNÍ KUS ŠTĚSTÍ. O POSLEDNÍ NADĚJI. O POSLEDNÍ BEZSTAROSTNOU CHVÍLI. NIKDY. NIKDY. NIKDY TO NEVZDÁM. NIKDY. BUDU BOJOVAT DO POSLEDNÍHO DECHU. JE CO OBĚTOVAT. JE CO ZTRATIT. ALE O TO NEJDE.
DETERMINATION.
ODHODLÁNÍ.
IT FILLS WITH DETERMINATION.
DETERMINATION.
FAK!



Až se příště podívám do zrcadla, neuvidím tam trosku.
Uvidím tam anděla. Anděla, který ještě nepadl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama