Leť

4. prosince 2015 v 18:04 | Maki |  Dárce naděje
Věnováno Giuru23
Za ty neskutečné vzpomínky z mojeho raného dětství a za to, že mě nikdy neodsoudila


....myslíš si, że jsi připravený? Že dokážeš roztáhnout svoje obrovské křídla a vzdorovat větru? Myslíš si, že mě dokážeš opustit už navždy?
A ty o tom pochybuješ? Neplakej, moje sladká holčičko... Já vím o co usiluješ, ale ty přece víš že to nejde...
Ne, jenom že... Nemusíš přece odlétat. Nemusíš odejít. Jsi přece moje fantazie, a ne kouzlo. Nejsi kouzelný tvor. Nejsi ani pořádný drak...
Podívej. Vidíš ty mraky? Vydíš jak za nimi mizí slunce? Jsou.... Nádherné, že? Nádherné jako ta zem, do které patřím. Nádherné jako místa, kde jsem se zrodil. Já vím že je to těžké... Jsme spojeni, jako to slunce a mraky. Víš přece že to muselo přijít, ne? Hlavně musíš myslet na jednu věc. Nedokázal bych tě opustit navždy. Nikdy. Nemůžu tady zůstat, musím zpátky a ty nemůžeš jít se mnou. Jsme donuceni rozdělit své cesty, jako ty mraky a slunce. Jsem slunce a ty si mrak. Možná, když budu pryč, odpluješ. Tam, kam jsem odpul já, rozplyneš se, zakončíš svou pouť... Ale já se zítra zase vyhoupnu na tu oblohu a budu hledat mraky. Lidi jako jsi ty. Nikdy už se neuvidíme, ale neopouštím tě. Budu žít v tvojem srdci. Zapomínáš kdo jsem.
Jo, máš asi pravdu. Měla bych přestat být naivní, už jsi mi to několikrát říkal. Vím že tam musíš. Vím, že tady nemůžeš jen tak zůstat. A taky vím, že s tím nic neudělám. Prostě je to těžké loučení, to je všechno.
pššššt... Neplakej, rozkošný člověče. Jsi malá a nevinná. A přitom máš spousty zkušeností a právě proto jsem si tě vybral. Podívej, já jsem nikdy neexistoval. To ty. Všechno ty, jsem tady vkuli tobě. A ty přece víš, že... tady nemůžu zůstat. Vždycky si to věděla. Ale ty jsi přece... ty jsi přece dost silná! Dokážeš mě nahradit, dokážeš být mnou. Podívej se dolů, podívej se na to město, podívej se na tu spoustu rádoby silných lidí, co se tam prokračují a pořád někam spěchají. Oni nejsou tak silní jako ty. Večer se choulí do klubíčka a brečí, ale ty, Ty by jsi to všechno přežila.
Oni tě potřebují!
Ne, mě nepotřebují. Potřebují tebe. Potřebují tě jako mrak, přes který proudí světlo měsíce na zem, na kterou dopadá stín, když jsem já odešel. Lidi jsou kouzelní, nepotřebují mě. Potřebují jiné lidi. Ty jsi světlo.
Už nic neříkej... Zůstanu silná. Zůstanu silná i když tu nebudeš?
To je moje holka! Hlavně tam nenechej vyznít ten otazník, i když se tam bude vždycky vznášet. Tak... se teda budem muset rozloučit, už opravdu, opravdu musím. Zůstaň silná. Naděje umírá poslední, nemám pravdu? Mám tě rád, moje malinká!
Já tebe víc... tak leť! Nikdy na tebe nezapomenu...
Já na tebe taky ne...


To bylo poslední, co jí řekl. V jeho očích se zablísklo a potom se už jenom vznesl. Chladnoucí vítr mu rozcuchal hustou dlouhou bílou srst na prsou a po jeho vzoru se zavlnily i vlasy drobné dívky, když se k nim dostal vzduch, o který se opřely mohutné letky chlupatého draka. Poslední slza skápla na betonovou zem střechy panelového domu a potom už se jenom mlčky dívala, jak zrychlil na nejvyšší rychlost, rovnou směrem k zapadajícímu slunci. Sledovala, jak se na těle tomu imaginárnímu ztělesnění naděje zalesklo rudé slunce a potom se otočila na potpatku a vyrazila dovnitř s jednou frází na jazyku, která chutnala trpce a zároveň neskutečně sladce.

"Kdo je teď Dárcem Naděje? Od teď jsom Donā Kibō já..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Giuru Giuru | E-mail | 8. prosince 2015 v 14:36 | Reagovat

Děkuji Maki.. Je to.. Nádherné..

2 STIAK STIAK | E-mail | Web | 8. prosince 2015 v 19:02 | Reagovat

To je skutečně něco tak dokonalého...
Nádherně píšeš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama