Já, nebo někdo jiný?

22. prosince 2015 v 18:18 | Maki |  Deníček neboli random kecy
Jakože vážně? Tak tohle bylo to, od čeho mě naši tak dlouho drželi? Tohle byla ta věc, kterou nechtějí, abych zažila? Tohle je ono, čemu teďka nechávají volný průběh, protože uznali, že už to nemá smysl?
Ne, fakt, zajímajo by mě, co se to děje. To už mě vážně ovládá něco, co nemůžu pochopit? Nějáká skrytá síla, co mě táhne, nějaké moje druhé já, co tohleto všechno dělá?
Už mi to tak opravdu začíná připadat. Jakoby uvnitř mě byli dva lidi, jeden se staral o to, abych brečela vkuli hovadinám, abych se dokázala smát společně s mojimi vrstevníky a vstevničkami, pubertální cosi, co si chce užívat a doufá že to jde, dívá se optimisticky na každou kravinu. Někdo kdo se válí na zemi, někdo kdo utíká ven oknem a potom se toulá v noci bosky po městě, protože prostě chce, někdo kdo je plný ideálů, snů, ambicí, kdo fláká úkoly aby mohl žít a dohnat všechno to, co mu bylo odepřeno a lidi okolo něho si to užívali. Co myslí jenom za sebe, dívá na svět svýma očima, očima dospívající dívky, očima zapomenuté loutky, které se vrací barvy, očima někoho utlačovaného, co ho právě někdo pustil ze řetězu, ovšem ne na dlouho.
A pak je tady ten druhý. To pomyslné druhé já, kterému nepřipadají kecy pubertálních spolužaček vůbec vtipné. Ale vidí ty spolužačky, jak se chlámají na zemi a chápe je. Chápe všechny ty hormony, chápe jejich myšlenkové pochody, chápe to. Chápe to druhé já, chápe život, je neskutečně chápavé. Vidí lásku jako proces rozmnožování, vidí nepříčetné lidi okolo sebe jako něco, co se dá odůvodnit. A vidí ty důvody, nikdy neřekne "já nechápu, proč se tak chovají", dokonce neřekne ani to pitomé nikdy, ani navždy, a taky chápe, že se do toho může všeho dostat taky, protože za to může lidský mozek, chápe že je taky člověk, chápe že může dělat chyby, odpouští, předvídá, vnímá a přehodnocuje. Otevřená hlava, která se na všechny dívá jako na živočichy, jako na stroje s přesným kódováním, které je ale u každého jinačí a tak se těžko hledá. A dívá se tak i na sebe. Nedokáže nenávidět. A kdo by nutil vstát to druhé já, když nemá dost odhodlání vylézt z postele?
A teďka ještě zjistit, které je to první a to druhé. A co když nic takového neexistuje a já si to jenom tak představuju, abych se necítila tak sama? Protože se z nějakého důvodu sama cítit přestanu, když obejmu sama sebe. Protože jsem z nějakého důvodu nikdy neměla imaginárního kamaráda a jenom jsem zírala na ostatní a nedokázala jsem v sobě probudit žádný pocit, nemrzelo mě to, že jsem sama, nebyla jsem naštvaná, nezáviděla jsem, nebála jsem se, necítila jsem opuštění, a všechno tohle se na mě najednou v dospívání začelo hrnout ze všech stran a prostě to bolelo, bolela a bolí to a pořád to na mě doráží jako by na tom bylo něco špatného že jsem asi do druhé nebo třetí třídy neměla žádné kamarády, jako by na tom bylo něco špatného že mě nikdo neměl rád a já jsem na tom byla stejně, protože jsem jendoduše nevěděla že to jde, byla jsem jako ta holka z toho zakázaného experimentu, Genie se jmenovala nebo tak nějak? Byla tam zavřená děsně dlouho a potom když ji pustili tak nevěděla, že existuje angličtina, neuměla mluvit, chodit, nevěděla že existují barvy, tvary, a přitom už to každý znal v jejím věku a bral to jako samozdřejmost, já jsem zase nevěděla, že existuje přátelství, nedokázala jsem.... nedokázala jsem v mojí imaginární karanténě nic cítit, jenom se dívat z povzdálí a přemýšlet a hrát si sama ze sebou, ani toho zasraného imaginárního někoho, kdo by si se mnou povídal jsem neměla, jenom dospělí co se smilovali nad malou, ošklivou, retardovanou holkou, a teď se divíte? Divíte se mi, že se bojím?! DIVÍTE SE, ŽE PO TĚCH VŠECH ZKLAMÁNÍCH S LIDMI CO MĚ IGNOROVALI A VYSMÁLI SE MI, NAČEMŽ MĚ ZAVRHLI SE MNOU NIC NEUDĚLÁ, ŽE BUDU DÁL ŽÍT JAKO NORMÁLNÍ ČLOVĚK?!??? ŽE MI BUDE DOPRDELE PŘÍJEMNÉ, ŽE NA MĚ NĚKDO MUSÍ FURT ČUMĚT, KDYŽ JSEM BYLA TAK DLOUHO ODMÍTÁNA VŠEMI OKOLO MĚ?!! ŽE MI POMŮŽETE, KDYŽ MĚ BUDETE PSYCHICKY MUČIT A KAŽDOU MOJI MALOU NÁPOVĚDU, ŽE TOHLE JE NA MĚ JAKO SŮL NA SLIMÁKA ODŮVODNÍTE TÍM, ŽE JSEM V PUBERTĚ?!!!!! VÁŽNĚ LIDI?!? NECHTE MĚ BÝT, STĚNY! NECHTE MĚ DOPRDELE BÝT, PŘESTAŇTE ŠEPTAT TY VAŠE NESMYSLY!!! NECHTE MĚ, NESLEDUJTE MĚ POŘÁD, NEVIDÍTE ŽE MÁM SVÝCH STAROSTÍ NAD HLAVU? PŘESTAŇTE! N-NECHTE MĚ BÝT! PROČ SE NA MĚ POŘÁD DÍVÁTE? STĚNY BĚŽTE DO HÁJE! COPAK SE NEMŮŽU ANI VE VLASTNÍM BYTĚ CÍTIT SAMA A BEZ OČÍ, KTERÉ SE NA MĚ NEUSTÁLE OPÍRAJÍ?!!! DRŽTE HUBY! DRŽTE HUBY VY ZASRANÉ KUSY BETONU, CO SE NA MĚ FURT ČUMÍ! ZMLKNĚTE MYŠLENKY! CHCI BÝT SAMA!!! NEVIDÍTE TO DOPRDELE?!??? PROČ NEMŮŽU JENDODUŠE ZHEBNOUT, KDYŽ UŽ MŮJ ŽIVOT STOJÍ ZA TAKOVÉ HOVNO?????

...

člověk by ani neřekl, že už pozítří jsou Vánoce, hrozně rychle to uteklo. Já se jdu schovat. Ty debilní kecy stěn ale stály za to, už dlouho jsem to ze sebe potřebovala dostat. Hezké svátky, užijte si je!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marka Marka | Web | 22. prosince 2015 v 18:44 | Reagovat

ty woho, úplně jako kdyby někdo použil věty z mého já... ne vše sedí, ale při prvních 2 odstavcích jsem měla pocit, že jsem se snad nechala v noci naklonovat... asi je to hodně od srdce

2 Marka Marka | Web | 22. prosince 2015 v 18:50 | Reagovat

i tobě hezké svátky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama